S MARUŠKOU V KAPSE
od stromu ke stromu - 1. část
březen 2022
Nedělní březnové dopoledne, jarní den a slunečné počasí vyloženě láká jít. Přestože fouká silný ledový vítr, slunce už má dostatečnou sílu zahřát. Ostatně převážná část cesty by měla vést lesem a zdravý les vítr utlumí. Pokud máte chuť, pojďte se mnou projít zhruba desetikilometrovou cestu za třemi památnými stromy. A těmi mezi nimi…
Lípa v Kocbeřích, Buk u vojenského hřbitova a Lípa v Choustníkově Hradišti
Jsem v Královéhradeckém kraji, v okrese Trutnov, asi čtyři kilometry severovýchodně od Dvora Králové nad Labem, v Kocbeřích. Obec s pěti sty devatenácti obyvateli (v roce 2019) protíná frekventovaná silnice mezi Jaroměří a Trutnovem. Přestože je neděle a všude kolem klid, přejít silnici není snadné a musím si popoběhnout. To jsem udělal u odbočky na Dvůr Králové a jsem tak přímo před rozsáhlou usedlostí, před níž stojí krásně rostlá, údajně sto padesát let stará Lípa v Kocbeřích.
Lípa malolistá nebo také srdčitá byla v době vyhlášení památným stromem (6. 1. 2010) 23 metrů vysoká, s obvodem kmene 330 centimetrů.
Zde si dovolím první malou poznámku. Mně osobně je jedno, jak je strom vysoký a kolik centimetrů měří jeho obvod či průměr. Význam těchto hodnot ani nejsem schopen ocenit. Malý stromek je pro mě stejně důležitý jako velký. Každý strom bez rozdílu si zaslouží naši pozornost. Pojem Památný strom nevnímám jako oslavu věku, rozměrů nebo historických událostí se stromem spojených, přestože mohou být tyto události mnohdy zajímavé. Vnímám ho jako prostý fakt: tyto stromy jsme nechali žít.
V roce 2015 byl odborníky stav lípy posouzen takto: „Solitérní lípa s širokou pravidelnou korunou, dobře olistěná, s válcovitým nepoškozeným kmenem, vitální, působí estetickým dojmem, jedná se o místní dominantu. V minulosti vyvětvovaná.“
Pojem „vyvětvování“ jsem si musel dohledat. Na stránkách brněnské Mendelovy univerzity jsem se dočetl, že jde o: „pěstební opatření, kterým se ze živých stromů, za určitým účelem, odstraňuje větší či menší počet větví, zpravidla ze spodní části koruny. Pojem vyvětvování zahrnuje dva úkony, a to oklest, tj. odstraňování spodních větví po celém obvodu kmene do určité výšky a ořez t.j. odstraňování jednotlivých větví. Účelem vyvětvování je obvykle zlepšení kvality vyvětvovaného stromu, podnícení jeho růstu, popř. uvolnění sousedního jedince.“
Na fotografii je zřetelné, jaká forma vyvětvování byla u tohoto stromu použita.
Společnost kocbeřské lípě dělají další dvě. Starší, svérázněji rostlá lípa malolistá a zatím mladá, rostoucí hned u silnice, lípa velkolistá.
Další strom, který chci navštívit, je odtud nedaleko.
Buk u vojenského hřbitova roste v severozápadní části Nových Kocbeří, od lípy severně, zhruba kilometr vzdušnou čarou. Dá se k němu dojít přímo z Kocbeří, ale pro užití si místních lesů půjdu malou oklikou.
Od lípy se tedy vydávám na sever, po pravém chodníku jdu zhruba půl kilometru, projdu kolem několika vzrostlých jasanů. V mírně pravotočivé zatáčce se pokusím, po přechodu pro chodce, přejít na druhou stranu. Trvalo to opravdu dlouho.... Několik kroků proti směru odkud jsem přišel a vzápětí doprava, pryč od hlavní silnice. Asfaltová silnička vede severozápadně, zástavbou rodinných domků. U jednoho z nich je krásně rostlý smrk. Na prvním rozcestí se držím ve stejném směru. To již jdu po cyklostezce (číslo 4087), takže můžu na chvilku využít jejího značení. Kolem kapličky Navštívení Panny Marie a po chvilce již vidím okraj lesa.
Ještě než do něho vstoupím, dovolil bych si druhou malou poznámku. Čemu dnes říkáme les? Nazýváme tak prostor, ve kterém roste poblíž sebe větší skupina stromů, rostou tam houby, případně lesní plody. A doba je natolik šílená, že nás tento nepřirozený prostor uklidňuje a utěšuje, přestože se prvotně jedná o uměle vytvořené plantáže, určené k vytěžení dřeva.
Protože přirozené, pestré, mnohadruhové a vícepatrové lesy můžeme potkat jen velmi těžko, jsme vděční i za tyto převážně jehličnaté monokultury, s předem daným osudem. V těchto lesích od mala vyrůstáme a bereme je jako samozřejmost. Máme vžité, že je to správně, že „hajný je lesa pán….“, a v lese má nebo dokonce musí být pořádek.
Rád nacházím technice těžko dostupná místa, většinou malinká území, s přirozenou skladbou dřevin. Místa, která jsou i pěšky obtížně prostupná, malé ostrůvky divočiny. Ještě jsou, ale je jich žalostně málo.
Vcházím tedy do lesa, lesa hospodářského. Vpravo mladá školka jehličnanů, po pár metrech vzrostlé, čekající borovice. Ten rozdíl v růstu, v linii jako podle pravítka je děsivý…. Pro mě.
Po chvilce přicházím k rozcestí tvaru V, v jehož klínu je pomník padlého Rudoarmějce. Seržant Tomašov zde padl 9. května 1945. Od 3. 5. 1958 se jedná o chráněnou kulturní památku.
Na rozcestníku se jdu doprava a opustím tak na čas cyklostezku. Po pár stech metrech mezi jehličnany odbočuji vpravo, podívat se na Šporkův hraniční kámen.
Pak zpět na cestu a dál směrem k Janské Studánce. Nejde si nevšimnout, že cesta kdysi bývala osvětlena. Od Tomašovova pomníku jsou podél cesty zbytky sloupů. Ze země zůstaly trčet jen betonové části, spolu s dřevěnými stejné délky. O Janské Studánce nic nevím, takže mi v této chvíli osvětlená lesní cesta nedává žádný smysl.
Později jsem zjistil, že Janská Studánka byla ve své době hojně navštěvované poutní a lázeňské místo. Až na několik starých pohlednic jsem o Studánce nenašel prakticky žádné další informace. Ani na stránkách obce. Na pohlednici z roku 1904 je text: "Pozdrav z lázní u Berana - Majitel J. Beran - Založeno v roku 1506". Hrávala se zde divadelní představení a ještě v osmdesátých letech minulého století se zde konaly dětské tábory. Ovšem nemám tušení, co vedlo k zániku lázní. Janská Studánka je tristním místem. Smutný je i fakt, že v okolí Studánky je mnoho cedulí s informací o vodních zdrojích a zákazech vstupu.
První pohlednice je z roku 1915, druhá rok 1947. Uprostřed lázní stával mohutný strom, fotky nejsou moc zřetelné, ale vypadá to na lípu. (zdroj www.fotohistorie.cz)
Z Janské Studánky jdu po žluté turistické značce směrem na východ, zpět do Kocbeří, za bukem. Cestou míjím také buk, zajímavě rostlý.
Zhruba po půl kilometru mě široká lesní cesta přivádí na okraj lesa, k pomníku a vojenskému hřbitovu osmnácti obětí prusko-rakouské války z roku 1866. A u tohoto hřbitova stojí nádherný, mohutný buk lesní, oficiálně zvaný jako Buk u vojenského hřbitova.
Památným stromem byl vyhlášen v srpnu 2014. Je údajně 150 let starý, vysoký 26 metrů, s obvodem kmenu 353 centimetrů. Je to opravdový kolos a nemohu se na něho vynadívat. Odborníci jeho stav považují za „mírně zhoršený s dobrou vitalitou“.
Ve své těsné blízkosti má ještě další dva buky a oba to nemají jistě lehké. Bližší z nich se při své cestě za světlem vytočil do nepřirozeně velkého oblouku. Pod památným stromem jsem našel několik suchých větví. Přestože nejspíš ležely i pod sněhem, nezdají se být výrazně napadeny plísní, takže z nich jistě nějaká lžička bude.
A můžu jít za třetím stromem. Žlutá značka mě provází okrajem Nových Kocbeří, převádí znovu přes hlavní silnici a vede opět do lesa. Jdu na východ, zhruba po osmi stech metrech přicházím na asfaltovou cestu, po které vede již známá cyklostezka. Jdu tedy po ní. Po dalších přibližně pěti stech metech přicházím na rozcestí, u něhož stojí krásně rostlý buk. Jeden z mála v převážně jehličnatém porostu. Spolu s cyklostezkou se asfalt stáčí k jihu, jdu tedy tímto směrem.
Struktura cest v těchto lesích jasně naznačuje, že byly budovány kvůli odvozu dřeva. Jak již jsem se zmínil, lesy této oblasti jsou brány za lesy hospodářské a můžeme se o tom přesvědčit na mnoha místech. Přestože se v posledních, snad již desítkách let, stále mluví a píše o nutných změnách v lesním hospodářství, myšlení a způsob „péče“ firem, které spravují tyto dřeviny, se nijak nezměnil. Pořád stejný způsob! Dohola vykácet velké prostory a vzápětí do řad vysázet další generaci. Samozřejmě opět smrky či borovice. Co se v tomto způsobu hospodaření děje se stromy za silných jarních větrů, je v těchto lesích vidět na mnoha místech.
Asi po dvou kilometrech mě asfaltová cesta přivádí k vodní nádrži, od které se dá pokračovat dál po cyklostezce, nebo asfalt opustit. U nádrže zahýbám doleva a jdu necelý kilometr lesem, do osady Ferdinandov, jíž protéká Hradišťský potok.
Dříve se ve Ferdinandově těžil pískovec. Kolem jednoho z lomů jsem prošel ještě na okraji lesa, o těžbě vypovídá i tato olše.
Pozvolna scházím asfaltovou silnicí k Choustníkovu Hradišti. Kolem jabloňových sadů a již mám na dohled věž kostela Povýšení svatého Kříže v Hradišti.
A před ním stojí památná lípa srdčitá.
Její věk se odhaduje na dvě stě let, v roce 1993 měla obvod kmene 430 centimetrů a v roce 2009 byla vysoká 22 metrů. Památným stromem byla vyhlášena v červenci 1994. Přestože se v roce 1993 uvedlo, že zdravotní stav léto lípy je dobrý, v roce 2015 byl její stav posouzen takto: „Zdravotní stav špatný, dutá, v koruně proschlá, rozlámané silné větve. Projevují se následky neodborného ořezu v minulosti. Nutná údržba.“ Myslím, že i lajk na první pohled pozná, že tato lípa nemá snadný život.
Přímo u kmenu jsem našel slabou větvičku. Stojí za to pokusit se z ní udělat byť jen miniaturní lžičku...
Lžíce a lžičky
V květnu 2022 jsem vytvořil první lžičky z nasbíraných větví pod Bukem u hřbitova. Hned první jsem ani nestačil dát do obchodu.
Další čtyři jsou momentálně k dispozici ZDE>
